„Odvaha není opakem strachu. Je ochotou jít dál i tehdy, když je strach přitomen.“
Strach.
Každý člověk se s ním v průběhu života setkává – v různých podobách, intenzitách i souvislostech.
Obáváme se toho, co přijde, i toho, co nepřijde. Bojíme se, že něco získáme, stejně jako toho, že o něco přijdeme. Že něco ztratíme, nebo naopak nenajdeme. Ať už má strach jakoukoli podobu, zpravidla jej vnímáme jako mocného a nežádoucího protivníka.
Způsobů, jak se se strachem snažíme zacházet, je mnoho. Bojujeme s ním, utíkáme před ním, skrýváme se. Hledáme někoho, kdo nás ochrání – přenést odpovědnost za vlastní život na druhé je pro mnohé lákavé. Nebo se tváříme, že strach neexistuje.
Žádná z těchto strategií však nevede ke skutečné úlevě. Nefungují dlouhodobě – a často ani krátkodobě. Dokud se strachu vzpíráme, udržujeme jej při životě. Odpor mu dodává energii a tím nad námi posiluje svou moc.
Cesta ven ze strachu nezačíná bojem, ale porozuměním. Strach může sehrát roli učitele.
Jako učitel však často vytváří podmínky, které se zdají být nesnesitelné. Máme tendenci tyto situace vnímat jako chybu, něco, co je třeba odstranit. Usilujeme o jejich potlačení, změnu či obejití, aby nenarušovaly naši představu šťastného a naplněného života. Vynakládáme přitom značné množství úsilí a energie – a právě tím strach dále posilujeme.
Obáváme se, že neuspějeme, že něco nestihneme, že nedosáhneme všeho, co si naše mysl stanovila jako podmínku štěstí. Strach nás však nepřichází trestat. Přichází nás vyzvat k opuštění iluzorních představ o sobě, o životě i o světě.
Vyzývá nás, abychom přestali bojovat a utíkat. Abychom se zastavili. Ztišili se. Naslouchali.
Dokud jsme sevřeni strachem, nejsme schopni život skutečně žít. K tomu je třeba uvolnění – vzdání se nepravdivých obrazů, kterých se držíme. Vzdání se role, kterou hrajeme. V jistém smyslu vzdání se sebe sama. Vzdání se Životu.
Pokud reagujeme na to, co přináší samotný život, namísto odporu se dostáváme do proudu bytí. Život a bytí nejsou oddělené – jsou jedním a tímtéž.
Tam, kde život proudí volně, není pro strach místo. Ne proto, že by byl potlačen, ale proto, že zde není subjekt, který by se bál. Neexistuje zde „já“, jež vytváří pevné představy o tom, jak by se věci měly odehrávat, a tím i překážky, skrze něž strach vzniká.
Bytí nelze uchopit pojmy. Konceptualizace je činnost mysli. A kde je mysl, tam se současně rodí i pocit oddělené identity – někdo, kdo myslí, hodnotí a zakouší důsledky vlastních konstrukcí.
V okamžiku, kdy se definujeme, oddělujeme se. Vzniká iluzorní „já“, které vytváří příběhy, dramata a potřebu samo sebe chránit. Spolu s tím se objevují strachy – o obraz sebe sama, o jeho zachování, o jeho dokonalost.
Jak z tohoto kruhu vystoupit?
Zastavit se.
Ztišit se.
A dovolit tomu, co je, aby se ukázalo.
Už samotné obrácení pozornosti dovnitř představuje zásadní krok. Přestáváme se vnímat výhradně jako ti, kdo strach prožívají, a začínáme jej pozorovat. V tomto posunu se rodí odvaha.
Kamkoli dopadne světlo vědomé pozornosti, temnota ztrácí svou sílu. To, co bylo skryté, se ve světle skutečnosti rozpouští. Ne proto, že by bylo zničeno, ale proto, že je plně spatřeno.
Když s důvěrou přijímáme to, co život přináší – bez snahy měnit jeho podobu – odevzdáváme řízení proudu, který je moudřejší než naše představy. Tehdy může světlo vědomí osvětlit i nejhlubší vrstvy naší zkušenosti: obavy, stud, tajemství i to, co jsme se naučili před sebou skrývat.
Vše je zahrnuto do nepodmíněného přijetí samotného bytí.
Toto vědomí o nás ví vše – i to, co sami nedokážeme pojmenovat – a přesto nic neodmítá. Nehodnotí. Nepodmiňuje. Je čistým přijetím.
Protože nejsme odděleni od toho, co hledáme.
Jsme tím.
Tat tvam asi
(Čhándógjópanišad)
