„Praxe není místo, kam se chodíme před životem schovat. Je to opakovaný návrat k sobě, do prostoru, kde se život právě teď odehrává..“
„Žij blaze,“ řekl mi můj táta na rozloučenou při jedné z posledních návštěv, pár dní předtím, než zemřel.
Ta věta mi utkvěla v paměti a od té doby se často vynořuje v mé mysli.
Žij blaze.
Co to vlastně znamená?
Kdo by ostatně nechtěl žít blaze?
Jenže co když žít blaze neznamená, že je nám pořád dobře?
Poslední měsíce pro mě byly náročné. Během krátké doby se změnilo tolik okolností mého dosavadního života, že jsem je pomalu nestíhala ani sledovat, natož vstřebávat.
Vír událostí mě vcucl a já cítila, jak mě stahuje dolů.
Objevily se pocity ztracenosti a odpojení.
Praxe šla stranou. „Nebyl čas.“
Protože jsem předtím praktikovala dlouhé roky pravidelně, všimla jsem si toho poměrně brzy. První reakcí byl strach a podráždění.
A pak snaha dát věci zase d původního stavu.
Začala jsem hledat, co bych mohla změnit, abych se vrátila do známých a bezpečných mezí svého dosavadního života. Chtěla jsem zpátky svůj rytmus. Svou pravidelnou praxi. Svůj pocit rovnováhy.
Jenže ono to nešlo.
A možná právě to bylo důležité.
V ideálních podmínkách je udržení rovnováhy poměrně snadné.
Život se ale našimi ideálními podmínkami příliš nezabývá.
Mění se okolnosti. Mění se vztahy. Přicházejí děti, odcházejí lidé. Mění se naše tělo, možnosti, potřeby i priority.
A měníme se my.
Přesto máme zvláštní tendenci považovat změnu za něco, co se pokazilo. Když nás život vyhodí ze zajetých kolejí, snažíme se do nich co nejrychleji vrátit.
Jenže co když už tam žádné koleje nejsou?
Co když není potřeba vracet se zpátky, ale najít způsob, jak být v tom, co je teď?
Došlo mi, že jsem se snažila obnovit rytmus, který patřil jiné etapě mého života.
A že návrat k sobě nemusí znamenat návrat do původního stavu.
Návrat k sobě není krokem zpět.
Je to okamžik, kdy se přestaneme snažit dostat někam jinam a všimneme si, kde právě jsme.
Když se život rozbouří, víš, kudy vede cesta zpátky k sobě?
Možná si to můžete vyzkoušet právě teď sami.
Zastavení
Na malou chvíli přestaň číst.
Nemusíš nic měnit.
Jen zavři oči.
Pomalu se nadechni.
A dlouze vydechni.
Ještě jednou.
Nádech.
Výdech.
A teď si polož otázku:
Kde právě jsem?
Ne kde je moje tělo.
Ale kde je moje pozornost?
Je tady?
Nebo se vrací k něčemu, co už bylo?
Předbíhá k tomu, co teprve přijde?
Všimni si, jak ti právě teď je.
Klid?
Napětí?
Únava?
Radost?
Smutek?
Nemusíš s tím nic dělat.
Jen si toho všimni.
Nádech.
Výdech.
Tady právě jsi.
Dnes jsem při své praxi něco podobného zažívala velmi intenzivně.
Blbé pocity nemizely.
A přesto musím říct, že praxe funguje.
Často totiž máme představu, že fungující praxe se pozná podle toho, že se po ní cítíme lépe. Že neklid vystřídá klid, smutek radost a nepříjemné pocity nějaká příjemnější verze nás samotných.
Někdy se to opravdu stane.
Ale není to podstata.
Praxe nás totiž právě učí zůstat s tím, co právě je.
Všimnout si nepohodlí a nemuset před ním okamžitě utéct. Všimnout si smutku a nemuset ho hned spravit. Všimnout si nejistoty a chvíli být v pohodě s tím, že ještě nevím.
Můj oblíbený Pjér la Šéz někde řekl:
„A kam to chcete odmítnout?“
S dovolením si půjčuji.
Možná právě tohle je jedna z věcí, které mě praxe učí.
Ne všechno nepříjemné potřebuje být okamžitě odstraněno. A hlavně „kam to chcete odmítnout??“
Některými věcmi je potřeba projít.
A právě tady začíná dávat smysl pravidelnost.
Ne proto, že nás ochrání před obdobími, kdy se všechno rozsype.
Neochrání.
Ale něco v nás naučí vracet se k pozornosti.
K dechu.
K tomu, co se právě děje.
Jedna z prvních lekcí, které jsem slyšela od Manoramy, učitelky mé učitelky, byla jednoduchá: praktikujte, když můžete. A až jednou z nějakého důvodu nebudete moci, budete vděční, že jste to dělali.
Člověk může na nějakou dobu ztratit rytmus. Může tápat. Může mít pocit, že se vzdálil něčemu, co pro něj bylo důležité.
A pak, když rytmus znovu najde, může zaznamenat, že už není úplně stejný.
Protože ani člověk, který se do něj vrací, není stejný.
Přináší si s sebou všechno, čím mezitím prošel.
Možná proto nemá smysl chtít po životě, aby se vrátil do starých kolejí.
Všechno má svůj čas.
Jsou období, kdy věci plynou snadno. A jsou období, kdy přešlapujeme na místě, hledáme a nevíme.
I to je součást procesu.
Některé věci pochopíme až zpětně. Některé zkušenosti potřebují čas, než si v nás najdou své místo.
Nelze to uspíšit.
Můžeme ale zůstat pozorní.
A zvědaví.
Na to, co se mění kolem nás.
I na to, co se mění v nás.
Slovy Manoramy:
„No one can help you unless you know where you are.“
Možná právě proto pro mě praxe návratu k sobě není hledáním nějakého zvláštního stavu.
Je spíš opakovaným všímáním si:
Kde právě jsem?
A co je teď?
A tady se znovu vracím k tátovým slovům.
Žij blaze.
Dřív jsem v nich možná slyšela přání, aby mi bylo dobře.
Dnes je slyším trochu jinak.
Žít blaze neznamená žít bez ztrát, nejistoty nebo období, kdy vypadnu z rytmu.
Znamená to zůstávat v kontaktu se životem i ve chvíli, kdy se mění jinak, než bych si přála.
Nevynucovat si návrat k tomu, co bylo.
Všímat si toho, co je.
Zůstat otevřená tomu, co přichází.
A dovolit si nevědět, kým budu, až se věci znovu usadí.
Protože když po čase znovu zachytím svůj rytmus, nevracím se do stejného místa.
Jsem zase o kousek jinde.
O zkušenost bohatší.
Možná o něco méně jistá.
A možná právě proto o něco otevřenější.
Žít blaze možná znamená nebránit životu, aby se měnil. A sobě, abychom se měnili s ním.
Zůstat pozorní.
Zůstat zvědaví.
A znovu a znovu se vracet k tomu jedinému místu, kde můžeme svůj život skutečně potkat.
Tady.
Teď.
