„Každý úhel pohledu začíná v mysli, ale otevírá se v srdci.“
Mindset vs. ❤️set
Mysl umí být neuvěřitelně vytrvalá. A někdy, co si budeme povídat, i pořádně otravná.
Na něčem se zasekne a my se začneme trápit. Probíráme to v hlavě tam a zpátky ze všech stran pořád dokola. Když už to trvá dlouho, jsme z toho unavení a začneme se snažit to už jen vypnout nebo se toho nějak zbavit.
Jenže čím více se snažíme myšlenky zahnat, tím více se vrací. Vyskakují na nás zpoza každého rohu. Snažíme se myslet pozitivně, opakujeme si afirmace, běháme, cvičíme, zaměstnáváme se prací nebo péčí o druhé. Na chvíli se nám uleví, ale jakmile zpomalíme nebo se zastavíme, kolotoč začíná znovu.
Někdy nás naše vlastní myšlenky pronásledují i v noci. Nemůžeme usnout nebo se budíme nad ránem a přemítáme. Probouzíme se unavení a dostáváme se do začarovaného kruhu, ze kterého nevidíme cestu ven.
Je vám to povědomé?
Možná vás překvapí, že klíčem ke změně není další snaha problém vyřešit.
Klíčem je uvědomění.
Že naše mysl je totiž nejen tvůrcem problému, ale zároveň i nástrojem, kterým se ho snažíme vyřešit.
Je to podobné, jako když se pes honí za vlastním ocasem. Běhá stále dokola, vydává spoustu energie, ale asi všichni víme, že je to poměrně marná snaha.
Stejně tak i hledat řešení tím stejným nástrojem – tedy myslí, která sama problém stvořila – nepřináší východisko.
To ale neznamená, že je mysl špatná.
Naopak.
Mysl je úžasný nástroj. Pomáhá nám plánovat, učit se, organizovat život a řešit praktické záležitosti. Problém nastává ve chvíli, kdy si neuvědomujeme, že nejsme svou myslí. Když uvěříme každé myšlence, která se objeví.
Mysl je skvělý pomocník pro praktický život. Pokud nás ale ovládá bez našeho uvědomění, může se stát naším největším nepřítelem.
Už před tisíci lety to vystihl Ardžuna v Bhagavadgítě, když říká Krišnovi:
“Mysl je totiž, ó Krišno, neklidná, bouřlivá, mocná a tvrdohlavá. Domnívám se, že ji ovládnout je stejně obtížné jako zkrotit vítr.”
(Bhagavadgíta 6.34)
Kolikrát jsme to zažili i my? Sotva se rozhodneme být přítomní, mysl už nás odvádí jinam. Do minulosti. Do budoucnosti. K obavám, plánům nebo nekonečnému analyzování. Často se říká, že je jako opice skákající z větve na větev. Toto přirovnání sice nepochází přímo z Bhagavadgíty, ale její neklid vystihuje velmi přesně.
Na Krišnově odpovědi je krásné, že Ardžunovu zkušenost nijak nezlehčuje. Nepřesvědčuje ho, že by měl myslet pozitivně nebo se prostě uklidnit. Naopak potvrzuje, že mysl je skutečně těžko ovladatelná.
“Není pochyb, že mysl je neklidná a velmi těžko ovladatelná. Avšak lze ji ovládnout neustálým cvičením a odpoutaností.”
(Bhagavadgíta 6.35)
Krišna přitom nezůstává jen u konstatování. Dává Ardžunovi i návod, jak s myslí pracovat. Zmiňuje dva principy, které jsou aktuální i po tisících letech – abhyāsu a vairāgyu.
Abhyāsa znamená pravidelnou praxi. Ne výkon ani dokonalost, ale ochotu znovu a znovu se vracet. K dechu. K přítomnému okamžiku. K sobě. Pokaždé, když si uvědomíme, že nás mysl odnesla do minulosti nebo budoucnosti, a jemně ji přivedeme zpět, praktikujeme abhyāsu.
Vairāgya bývá překládána jako odpoutanost nebo neulpívání. Neznamená, že se máme vzdát života, emocí nebo vztahů. Znamená, že se učíme neulpívat na každé myšlence, každém strachu nebo každé představě, kterou mysl vytvoří. Uvědomujeme si, že myšlenka je jen myšlenka. Nemusíme jí hned uvěřit ani podle ní jednat.
Možná právě v těchto dvou slovech se skrývá cesta od mindsetu k ❤️setu.
Abhyāsa je odvaha vracet se.
Vairāgya je odvaha pouštět.
A mezi návratem a pouštěním vzniká prostor, ve kterém může promlouvat srdce.
Není cílem s myšlenkami bojovat.
Není cílem je potlačit.
Není cílem nad nimi zvítězit.
Cílem je naučit se je pozorovat.
Všimnout si, že tu jsou.
A zároveň se rozhodnout, zda jim chceme věnovat svou energii.
Nejsme povinni věřit všemu, co se v naší mysli objeví.
Stejně jako nejsme povinni otevřít každé dveře, kolem kterých projdeme.
A přesto se tak často ut(r)ápíme ve vlastních myšlenkách.
Mindset versus ❤️set
V dnešní době se hodně mluví o mindsetu. O nastavení mysli. O tom, jak přemýšlíme, jaké máme postoje, přesvědčení a vzorce.
A je to určitě důležité.
Ale buďme si zároveň vědomi toho, že naše mysl má pro pochopení zázraku života jen velmi omezené kapacity. Ne vše je možné – a ani potřebné – analyzovat, vyhodnocovat, plánovat, porovnávat nebo chápat.
Život se neodehrává v hlavě, ačkoliv to tak mnohdy vypadá.
Když žijeme pouze z mysli, můžeme mít pocit, že musíme mít vše vyřešené, pochopené a pod kontrolou. A právě nemožnost toho dosáhnout nám způsobuje trápení.
Když se však dokážeme propojit se svým srdcem, začínáme vnímat život v jeho celistvosti.
Zatímco mysl analyzuje, srdce vnímá.
Zatímco mysl rozděluje, srdce spojuje.
Zatímco mysl hledá kontrolu, srdce důvěřuje.
Zatímco mysl chce odpovědi, srdce dokáže zůstat i v tajemství.
Život pak přestává být problémem k vyřešení a stává se zkušeností k prožití.
Praktický krok
Až se příště přistihnete, že se znovu točíte v kruhu stejných myšlenek, zkuste na okamžik přestat hledat řešení.
Zavřete oči.
Položte jednu nebo obě dlaně na oblast srdce.
Vnímejte svůj dech.
Nádech.
Výdech.
Přesuňte na chvíli pozornost z hlavy do oblasti srdce.
Jen několik minut vnímejte, jak se vaše pozornost postupně usazuje v těle.
Nepotřebujete nic měnit.
Nepotřebujete nic opravovat.
Nepotřebujete získat všechny odpovědi.
Nepotřebujete hned najít řešení.
Jen být.
Jen vnímat.
Krišna tuto cestu uzavírá ještě jednou větou:
“Pro toho, kdo neovládá svou mysl, je jóga těžko dosažitelná. Kdo však svou mysl ovládá a vytrvale se snaží správnými prostředky, ten jí může dosáhnout.”
(Bhagavadgíta 6.36)
Nemusíme být dokonalí.
Stačí se vracet.
A pokaždé, když se vrátíme, zároveň něco pouštíme.
Možná právě proto jsou abhyāsa a vairāgya dvěmi stranami jedné cesty.
Cesty z hlavy do srdce.
V jógové tradici mluvíme o Bhakti józe – cestě srdce, oddanosti a hlubokého spojení se sebou samým i se životem.
Každý okamžik, který vědomě prožijeme ve svém srdci, je okamžikem klidu, důvěry a vnitřní harmonie.
